Tomáš Hanuš - Arni Archery

Míření s tradičním lukem

... a začínáme vlastně třešinkou na dortu a to na ožehavé téma "míření s tradičním lukem". Tady je souhrn několika poznatků mého kamaráda Jirky Hujera.

Nejdřív si dovolím trochu zafilozofovat.

Vše má rub a líc a vše je vždy trochu jinak, než se zdá.

A občas se nám stane, že si některé věty, události, názory, upravíme tak, aby vyhovovaly lépe našemu pohledu na věc. Proto prosím čtěte tyto řádky s potřebnou mírou kritiky. Je jen dobře, když máte svůj vlastní názor na míření, podložený praktickými zkušenostmi. A že je jiný než ten můj? Ó, díky Wakantanko, tak to má být.

Když jsem se rozhodoval, jaký styl míření používat, volil jsem mezi „instinktem“ a mechanicky vědomým odhadem. Je to problém, o kterém se vedou mezi lukostřelci dlouhé diskuse. Nejde jen o to, jestli mířit „tím“ instinktem ale co to vlastně je „instinkt“.

Obecně lze říci, že existují dva přístupy:

    1. střílíme tzv. „Gap shooting“, „Vision“ atd. To znamená, že vědomě odhadujeme vzdálenost, odhadujeme, kam umístit špičku šípu nebo nějaký bod na luku. Zde střelci vycházejí převážně z toho, jak drží luk a šíp.
      1. Někdo šíp drží až před okem a dívá se po linii šípu na terč a usadí jej podle odhadnuté vzdálenosti na terč - rozdíl mezi záměrným a zásahovým bodem je minimální. Jiný zase drží šíp dále - níž od oka, vše závisí na kotvení táhnoucí ruky. Musí také dokázat odhadnout velikost mezery mezi bodem zásahu a místem, kam míří hrot. Tím má těžší pozici. Někdo, kdo kotví šíp v ještě větší vzdálenosti od oka, může mít ještě větší problémy. Proč? Protože úhel, který má mezi okem a šípem je tak velký, že by musel hrot umístit např. šest metrů před terč. Tohle odhadnout je opravdu velmi těžké.
      2. V tom případě někdo může použít k míření záměrný bod na luku např. boční zakládku, letokruhy, které vytváří dýha podle použitého dřeva u ramen, tvar rukojeti, nebo nějakou, i přidanou, nerovnost, což již hraničí s karbanickými kouzly a také může kolidovat s pravidly.

Vyzkoušejte si třeba připevnit na horní část gripu-ramena kancelářskou sponku. Miřte skrz její oko. Tento způsob míření se používal zejména v dobách, když ještě nebyla tolik rozšířena a sofistikovaná mířidla a olympijský luk vypadal jako longbow. Střelec však musí, při použití této metody, držet i tradiční luk pokud možno svisle jako olympijský luk s mířidly. Kdyby jej držel pod úhlem jako tradiční lovec, bylo by zamíření velmi problematické ať už vlivem terénu, nebo nezbytností vždy tento úhel přesně dodržet tak, aby záměrný bod neměl proměnlivou výšku. To by zase způsobilo „rozhození zásahů“.

  1. Z výše uvedených důvodů preferuji „instinktivní“ způsob míření. Vše co potřebujete vnímat, je v tomto případě nejmenší bod na terči. Velmi pěkně o tomto způsobu míření pojednává článek na webových stránkách www.bowyersedge.com.
    Jde o to nevnímat nic jiného, než jen bod zásahu, o což se snažím. Když se totiž dívám na celé zvíře, na celý terč, tak mozek obvykle zamíří šíp na jeho obrysovou linku a trefuji se jen sporadicky, příp. šípy nejsou soustředěny v jednom bodě, ale roztroušeny po celém terči. Zjistil jsem také, že mozek podvědomě vnímá daleko více informací. Například při změně délky šípu chvíli trvá, než si to “kompjůtr“ v hlavě dá do paměti. Je tedy možné, že nakonec taky střílím např. „GAPem“? Nevím. Z mého pohledu je to můj instinktivní styl míření, protože se vědomě nesoustředím na nic jiného, než na jeden bod v cíli...

A proč jsem se pro instinktivní způsob míření rozhodl? Nedokážu vědomě odhadnout kam umístit hrot (-: jak je to nezbytné u prvního způsobu míření.

Oba styly mají však jedno společné - musíme trénovat. U prvního z výše uvedených stylů, však budeme mít po jeho zvládnutí stabilnější výsledky. Druhý styl míření bude vypovídat daleko více o nás, o naší schopnosti soustředit se a v neposlední řadě o úrovni našeho tréninku.