SHOOTING UPWARDS – ARCHER AND BOW-MAKER TOMÁŠ HANUŠ

 

He walks through the forest holding a self-made bow in his hands. He concentrates and takes aim. “The only thing you can really rely on is your own head,” says the archer. For Hanuš, the bow has become both a form of fulfilment and a life mission. His work is generating interest across the globe. As an archer, he has been successful at European and world tournaments for years. And this year, Hanuš was crowned both European and world champion. 

for Czech click here

 

 

omáš Hanuš has been drawn to carpentry since his childhood. “The first thing I made out of wood was a slingshot,” he recalls. And he spent his youth playing with that slingshot. Hanuš’s affinity for wood grew, and he went on to train as a carpenter. At first, he earned his living making snowshoes. But then, eleven years ago, he switched to making bows. The change was an entirely organic process: “I was already shooting from bows by then. But I wasn’t happy with any of them. And that coincided with a number of warm winters, and low sales of my snowshoes. So I ended up looking for some kind of new work.”

But how did he learn this new skill? “It was essentially all about getting to know various materials and glues – there is an ocean of available products on the market – and one needs to make sure the right ones are selected. Understandably, there are very few people out there willing to share the secrets of their own experiences in the trade – and so you have to blaze your own path.”

 

 

 

The manufacturing of bows is both technically and mentally challenging. The bow-maker must be precise, technically proficient, skilled as a craftsman, and also have a cultivated aesthetic sensibility. “First comes an idea for the shape. And only when you make it can you see if the idea was a good one,” explains Hanuš, who spent twelve hours a day in his workshop during the first three years after setting out on this path. After a combination of many missteps and successes, Hanuš began to be able to confidently create top-quality bows. Presently, both he, and many of his friends and customers, make use of his products. “When I begin to feel a particular bow is mine, then it becomes part of my family of bows and I will never sell it,” says Tomáš Hanuš, adding that he even gives individual names to all of his bows.

From a dusty workshop in the Krkonoše mountains
Hanuš’s workshop is situated in the northern Bohemian village of Valteřice, just south of the Krkonoše mountain ranges. The bow production process utilises fibreglass, carbon fibre, wood, laminates, and carbon compounds. Epoxy resins are used as glue. The bow-maker finishes the process via cutting and filing – which produces toxic dust, against which he guards with a filter mask. But any romantic notions of a man toiling amidst the smell of aromatic wood, with shavings falling under his feet, are quickly dispelled. “Earlier, bows were made from yew trees; and in our region that meant ash wood. Such materials are excellent for fully wooden bows.” Hanuš then explains that the bows he makes only contain a wooden core – mainly from bamboo or maple.

Some models of bow are made entirely without wood – but if maximum performance is the key factor, then synthetic materials are what is required. In terms of technological advancements, the material gaining the most praise derives from carbon compounds. “This is presented as something of a secret technology, but in reality there is nothing secret about it. Although, in truth, there is nothing to surpass it at the moment. Bows made from this material really are the best on the market. The limbs can be made far lighter than with the use of classic fibreglass.”

The bow-maker explains that the quality of a bow can be determined by the post-shot recoil action felt by the archer’s hand. “Quality bows only experience a minimal recoil.” And he also warns against any false perceptions that a strong bow automatically means a quality bow. “Alas, some people confuse bows with barbells,” he laughs, adding that excessive physical exertion while pulling back on the string comes at the cost of the shooter’s ability to concentrate.

 

Detailed work
Hanuš also makes use of his archery experience in his communications with customers. Right from the outset, he asks potential customers detailed questions about specifics such as gripping a bow. And then these custom details are used in the creation of the final product. “When an archer then writes to me to express their satisfaction with the finished product, then that is almost more satisfying and fulfilling then being paid for one’s work.”

Despite a well-oiled workshop producing world-class bows, Hanuš retains a down-to-earth philosophy. “There are always, as I like to say, things between heaven and earth – and even when you do everything the way you are used to doing it, then the end result is still not always the one you might expect. But anyone who tries to make something will be familiar with that.”

The main section, responsible for the bow’s strength, is about 80cm long. During production, Hanuš narrows the bow towards its tips. The bow-maker has learnt to file to within three one-hundredths of a millimetre. “And that isn’t easy, because as soon as you file down somewhere erroneously by just tenths of a millimetre, then you might as well cut the bow in two and throw it in the garbage.” For Hanuš, a successfully completed bow is its own reward. “It becomes a polished-up wonder, to which I then only make fine-tuning adjustments. I polish the grooves, thread the bow string, and stick leather of the shelf rest...” After that, the bow-maker heads out into the forest to determine if the finished product shoots in a precise and proper manner.

 

Pojem „drahý“ je relativní a jistě ho bude vnímat jinak ředitel banky a jinak bezdomovec z parku. Lukostřelba je pro většinu střelců koníček neboli „hobby“ a tak si dovolím její srovnání s jednou z nejpopulárnějších zábav v Česku – s cyklistikou. Vybral jsem ji i proto, že vím, o čem hovořím. Jako nadšený amatér jsem se cyklistice několik let věnoval závodně v kategorii horských kol.

Máme zde tedy dva nadšence, kteří si chtějí splnit svá přání-cyklistu (bikera) a lukostřelce. Oba počítají s občasnou účastí na nějakém tom „pouťáku“ (amatérském závodě). Oba dva, samo sebou, již pečlivě „vygooglovali“ veškeré možné i nemožné varianty, které trh nabízí.

Cyklista zjistí, že kolo, které ho má alespoň trochu bavit a má vydržet, nemá cenu kupovat pod 30 tis. Kč. Kolo, které ho může opravdu nadchnout, začíná nad 50 tis. Kč. K tomu je třeba připočítat základní oblečení – kraťasy, dres, tretry, lehkou bundu, rukavice a helmu za cca 10 tis. Kč. Pokud bude jezdit v chladnu, je to zase + 10 tis. Kč. Sečteno, cyklista amatér si musí připravit 50-80 tis. Kč. Pak je to zážitek z jízdy, to se zase musí uznat. Ještě bych mu ze své zkušenosti doporučil, aby nejezdil maratóny ve špatném počasí, protože jej takovýto závod (cca 100 km v terénu) může stát i několik tisíc za opotřebované, zejména převodové součástky (řetěz, pastorek, převodníky).

Lukostřelec by si měl uvědomit to samé a „nelovit“ v nejlevnějších vodách. To jsem přesvědčen bez ohledu na to, zda se rozhoduje pro luk „Arni“, nebo pro kvalitní luk od jiného výrobce. Pořízením nekvalitního „náčiní“ může dojít k tomu, že ho luk zklame natolik, že zavrhne lukostřelbu navždy. Pokud jej má totiž něco bavit, tak to musí fungovat. Tady je třeba říci, že se vyplatí návštěva přímo u výrobce, který může laika zasvětit do základů lukostřelby a doporučit mu vhodné vybavení. Možnost ovlivnit budoucí vzhled luku, vyzkoušet si jej předem, přizpůsobit sobě samému, to je investice, která se rozhodně vyplatí.

Lukostřelec tedy pořídí „střední třídu“ mezi 8-10 tis. Kč za luk. Šípy (pro začínající zásadně karbonové, vydrží více) kolem 3 tis. Kč/12 ks + chrániče 300 Kč na přední ruku, 300 Kč na zadní ruku, toulec 400 Kč. Oblečení není nutné žádné speciální, postačí běžně používané pro venkovní aktivity.

Shrnuto - začínajícímu lukostřelci postačí 12-14 tis. Kč, aby měl velmi slušné vybavení.

Cyklista potřebuje 50-80 tis. Kč. A to se ještě nezmiňuji o amortizaci, která je u kola podstatně větší než u luku.

Přeji všem, aby si svého „KONĚ“ dokázali správně vybrat a především si ho užít.

Arni.

LUKAŘ A STŘELEC TOMÁŠ HANUŠ – BEZ MÍŘIDEL AŽ NA VRCHOL

 

Jde lesem, v ruce luk, který vyrobil. Koncentruje se. Míří. „Jediné, na co se můžete spolehnout, je vaše hlava.“ Luk se stal jeho životní náplní i posláním. O jeho dílo je zájem po celém světě. Jako střelec už řadu let slaví úspěchy na evropské i mezinárodní úrovni. Letos se stal mistrem Evropy i mistrem světa.

for English click here

 

Tomáše Hanuše lákala práce se dřevem už od dětství. „První, co jsem si ze dřeva jako kluk vyrobil, byl jistojistě prak,“ vzpomíná. Dětství strávil s prakem v ruce. Dřeva se nepustil ani v pozdějších letech a vyučil se truhlářem. K výrobě luků se dostal před jedenácti lety, předtím se profesionálně věnoval výrobě sněžnic. Podle jeho slov změna přišla tak nějak sama od sebe. „Z luků jsem střílel. Ale se žádným jsem nebyl spokojený. A to se potkalo s tím, že byly špatné zimy a sněžnice se neprodávaly, a já hledal novou náplň práce.“

Jak s výrobou začínal? „Víceméně to bylo o poznávání různých materiálů a lepidel, na trhu jich je nepřeberné množství – oceán možností – a vy potřebujete vychytat ty správné. Pochopitelně není moc lidí, kteří by se o své zkušenosti chtěli dělit – spoustu těch cest je třeba si prošlápnout sám.“

 

 

Výroba luku je technicky a myšlenkově komplexní proces. Výrobce musí být precizní, mít technické povědomí, řemeslnou zručnost a představivost. „Nejdřív přijde idea tvaru. Až v praxi se ukáže, jestli je dobrá,“ upřesňuje Hanuš, který první tři roky trávil v dílně dvanáct hodin denně. Na řadě slepých cest i úspěšných pokusů se postupně dopracoval k prvotřídním lukům. V současnosti s nimi střílí on i řada jeho přátel a zákazníků. „Luk, který už jednou považuji za svůj, se stává součástí mé rodiny luků, a nikdy ho neprodám,“ dodává Tomáš Hanuš s tím, že každému svému luku dává i osobní jméno.

 

Z PRAŠNÉ DÍLNY V KRKONOŠÍCH

Nyní ve své dílně, která leží v krkonošské vsi Valteřice. Při výrobě pracuje se sklolamináty, karbonlamináty, dřevem i karbonem. K lepení používá epoxidová lepidla. Materiál opracovává řezáním, broušením – v dílně létá množství agresivního prachu. Romantická představa muže v dílně, kde voní dřevo a pod nohama křupou hobliny, má od reality Hanušovy dílny daleko. „Dříve lidé na výrobu luků používali tis, v našich podmínkách například jasan. Jsou to materiály, které jsou výborné na celodřevěné luky,“ vysvětluje s tím, že luky, které vznikají pod rukama jemu, mají ze dřeva – většinou z bambusu nebo javoru – jen jádra.

U některých modelů se ale obejde i bez dřevin – pokud hledá maximální výkonnost luku, dobře poslouží materiály syntetické. Z materiálů, které přinesl technologický vývoj, vyzdvihuje karbon. „Je opředený trochu rouškou tajemna, nic moc tajemného na něm sice není, ale pravda je, že v současné době je naprosto bezkonkurenční. Luky, které jsou z něho vyrobeny, jsou opravdu ty nejlepší. Jejich ramena se z něj dají udělat daleko lehčí, než při použití klasického sklolaminátu.“

Lukař vysvětluje, že kvalitu luku lze poznat ze zpětného rázu, který po výstřelu pocítí ruka střelce. „Dobré luky mají provlnění minimální.“ Hanuš varuje před mylným předpokladem, že silný luk zároveň znamená dobrý luk. „Někteří si ho bohužel pletou s činkou,“ říká s úsměvem a dodává, že příliš velká fyzická námaha při napínání luku se pak projeví na úkor koncentrace samotného střelce.

DO PUNTÍKU

Hanuš svou vlastní střeleckou zkušenost zužitkuje i při kontaktu se zákazníky. Hned na začátku se od nich snaží získat popis klíčových detailů, ptá se například na držení luku. Potřeby střelce pak přenáší do konkrétního artefaktu. „Když mi potom střelec napíše, že je spokojený, je to chvíle, která se nedá penězi v podstatě ani vyvážit.“

V jeho dílně se rodí mistrovská díla, on však přistupuje ke svému povolání s pokorou. „Vždycky jsou, jak říkám, věci mezi nebem a zemí – ač uděláte všechno totožně, jak jste zvyklí, tak ne vždycky je ten výsledek úplně takový, jaký očekáváte. Ale to zná každý, kdo se o něco pokouší.“

Jádro určující sílu luku je dlouhé zhruba osmdesát centimetrů. Broušením ho zužuje plynule od středu ke koncům. Naučil se brousit s přesností na tři setiny milimetru. „A to není jednoduché, protože ve chvíli, kdy někde probrousíte, řekněme v řádu desetiny, dvou, tak ten luk rozřežete a hodíte do popelnice,“ dodává. Dokončení luku je pro něj za odměnu. „Už je to nalakovanej fešák, kterého už jen lehce upravuju. Zabrušuju drážky, pletu na to tětivu, nalepuju kůži do šelfu…“ Ve finále jde do lesa a zjišťuje, zda je luk při střílení klidný a stabilní.

 

KONCENTRACE, VĚDOMÍ A ŠÍP

Tomáš Hanuš letos získal titul mistr světa IFAA (World Bowhunter Championship, International Field Archery Association) a titul mistr Evropy v terénní lukostřelbě IFAA. Na tradiční lukostřelbě na trojrozměrné terče oceňuje její mnohotvárnost. „Každá situace na terči je nová, není to prostě jenom záležitost odehrávající se na rovné ploše v seznamu vzdáleností. Tady se chodí po trati, řekněme s třiceti terči, a každý terč vyžaduje svůj přístup.“

Naprosté zklidnění je klíčové. „Neexistuje odnést si na místo, kde střílíte, nějaké svoje problémy, trápení ani radosti – všechno jsou to emoce, které jsou při lukostřelbě naprosto nežádoucí. Když střelec vezme do ruky luk a v hlavě bude mít problém, tak ačkoliv předtím už byl schopný ledacos trefit, tak ve chvíli, kdy si tam ten problém usadí, netrefí vůbec nic.“ Pouštět si v hlavě filmy svých osobních problémů a držet při tom luk v ruce rozhodně nedoporučuje: „Pravděpodobně někoho trefíte nebo přijdete o spoustu šípů, protože netrefíte ale vůbec nic.“

„Na tradičním luku je skvělý, že nikdo nemáme nic jistý. Ve chvíli, kdy nemám hlavu soustředěnou, tak se mi opravdu nedaří, jsem schopný zničit dost šípů,“ říká s tím, že v takovém stavu je pak lepší trénink ukončit. Když se výstřel nepodaří, je třeba tu situaci v hlavě rychle vyresetovat. Výstřel, jenž dopadne dobře, naopak uložit. „Ty, které dopadly dobře, se nám vybaví při dalším terči,“ vysvětluje Tomáš Hanuš, jak vědomá práce mysli ovlivní podobu výstřelu. Někdy si sám pro sebe tipuje, komu to dneska půjde a kdo shoří jako papír. „Luk o každém člověku hodně napoví. Protože už střílím docela dlouho, jsem schopný lidi odhadnout.“

 

VĚTEV, KTEROU NĚKDO VZAL DO RUKY

Na tradičním luku nenajdeme žádná mířidla ani závaží, která by střelci ulehčila práci. „Je to v podstatě pořád ta větev, kterou se střílelo už za úsvitu lidstva, akorát dneska je tvořená karbonem, laminátem a nejmodernějšími technologiemi,“ konstatuje s úsměvem. „Je to vlastně kus ohnutého něčeho. Pokud chce člověk s takovým lukem střílet, musí přistoupit na to, že ze začátku nebude na patnáct metrů schopný trefit terčovnici metr krát metr. Musí nastoupit svou cestu s myšlenkou, že bude dlouho a dlouho střílet, aniž by v podstatě věděl, co dělá. Bude si muset vytvořit svou osobní techniku, ideálně když mu ze začátku někdo poradí, jak u toho má stát, aby si neničil tělo.“

Střelec nejprve stereotypně nacvičuje nátah – učí se zopakovat vždy stejný pohyb – vždy stejný výstřel. „Rozdíl jednoho, dvou milimetrů na terči při vzdálenosti třiceti metrů znamená ve výsledku rozdíl třeba čtyřiceti centimetrů, takže buď přestřelíme, nebo nedostřelíme.“ Po první fázi nastává fáze míření. Hanuš upozorňuje, že i když to řadu lidí láká, není radno první fázi přeskakovat. „Hned se snaží něco trefovat. Ale jenom ten, kdo vydrží být spokojený s tím, že dlouho vystřeluje, může úspěšně pokračovat v mířené lukostřelbě.“

Lukostřelba komplexně rozvíjí člověka po stránce fyzické i psychické. „Koncentrace, kterou získáváte při střílení z luku, vám umožňuje i situace v běžném životě, typicky třeba za volantem, zvládat tak, aby vaše ego bylo spíš potlačené, než aby za vás začalo jednat,“ dodává Hanuš.

 

KAPKA ARCHETYPÁLNÍ KRVE V NÁS

Střelec stojí před trojrozměrnou maketou zvířete – naskočí v něm stopový prvek lovce. Na maketě není jasně daný bod, který má zasáhnout. „Musíme ho na tom terči najít, když tam žádný neobjevíme, musíme si ho ve své představě vytvořit,“ popisuje Hanuš rozdíl mezi střílením na maketu a na papírový terč, jehož jasně svítí žlutou barvou. Hanuš ujasňuje přirovnáním: „Když chcete trefit vrata od stodoly, tak musíte mířit na suk, který si na nich vyhlédnete. Když budete střílet na vrata od stodoly, tak trefíte stodolu, ale netrefíte vrata… Když ve vámi vybraném co nejmenším místě rozkvete barevné opeření vašeho šípu, tak to je ta největší radost, kterou můžete jako lukostřelec zažít.“

Terč tvoří odlitek z polyuretanu ve tvaru zvířete, kde se podle Hanušových slov mohou beztrestně uplatit naše zbytkové lovecké pudy. „Beztrestně říkám z toho důvodu, že když ten terč, potažmo v podstatě zvíře, netrefíme úplně tak, jak bychom měli, kdybychom stříleli do živého zvířete, tak se nic neděje, je to pořád kus pěny.“ Při rozhovoru padne, že luk je po řeči a ohni nejdůležitějším výdobytkem pro vývoj lidstva. Lovci díky němu měli jednodušší přístup k potravě. „Z tohoto pohledu v podstatě v každém z nás kousek toho lovce ještě zbyl. Máme jakousi předurčenost, která nás k luku táhne,“ říká Tomáš Hanuš s tím, že 3D lukostřelba je vlastně taková hra na lovce.

 

MEZI NEBEM A ZEMÍ

Hanuš popisuje ideální stav, do kterého by se měl člověk při výstřelu dostat: „Vidění střelce se zúží na to naprosto nejmenší možné, všechno ostatní je rozmazané. V hlavě je opravdu prázdno, nemyslíte vůbec na nic, nemáte žádné očekávání, žádné ambice. A to je ten stav, při kterém se nejspíš podaří dokonalý výstřel a dokonalý zásah.“

Ptáme se na výstřely, o kterých se téměř nemluví. „To jsou výstřely mezi nebem a zemí. Není nadarmo, že se to stává, když je člověk sám a dokáže se nejvíce koncentrovat, nikdo kolem ho neruší.“ Vypráví, jak si jednou nechal terčovnici jinde, než v tu chvíli potřeboval. Našel krabičku od cigaret. Byl v lese na místě, kde byla úžasná atmosféra. Krabičku položil na pařez. „Ani nevím, co mě to napadlo, šel jsem od toho místa ohromně daleko, nějakých osmdesát metrů. A já jsem tu krabičku přišpendlil k tomu pařezu na první šíp. To je to kouzlo okamžiku, kdy se pak prostě zastavíte, kouknete se nahoru a řeknete si „Jo – teďka tady – to prostě bylo něco, co se nedá zopakovat. Stalo se to a bylo to naprosto geniální, to je to naplnění.“

Lukostřelec může dosáhnout stavu vědomí, v němž mu je už při natahování luku zřejmé, kam výstřel doletí. „Aniž by ten šíp dopadl, tak už víte, že jste přesně zasáhl. Je to dost dobře popsané v zenové lukostřelbě, kterou provozují v Japonsku,“ říká Tomáš Hanuš. Podobný okamžik několikrát prožil na vlastní kůži. „Je to povznášející pocit.“ Jeden ze svých modelů pojmenoval příznačně Satori. „Takhle nějak si představuji moment osvícení, někdo ho prožije při meditaci, jiný třeba v letadle. Hledáme ho v podstatě všichni. Najednou nás naplní nepopsatelným klidem, štěstím. A to je chvíle, pro kterou má smysl se o něco pokoušet a hledat to. A to, jakým prostředkem k tomu dojdeme, to už je na každém z nás.“

Převzato z:  Material Times

for English click here

 

---

 

Možná trochu zavádějící nadpis,

ale vystihuje to, o čem bych se tu chtěl zmínit.

Občas se setkávám s názorem, že bych měl do svých luků používat různé cizokrajné dřeviny, a já se ptám slovy klasika: "Komu tím pomůžeme?"

Nevýhody:

• podpora těžby v deštných pralesích
• nestálost dřeva - sesychání, trhliny
• vyšší cena

 

Výhody:

• atraktivní vzhled

 Pro mne je nejkrásnější oslava pohled na "dřevo" ještě v té nejčistší formě - majestátní strom stojící v krajině.

Foto: Mgr. Petr Francán

 

No, těch výhod jsem moc nenašel. Někdo by mohl argumentovat ještě třeba vyšší váhou, ale mám ověřeno, že mnou používané stabilizované dřevo má váhu srovnatelnou s tím nejtěžším, co roste (s tzv. železným dřevem - 1300 - 1600kg/m2).

Navíc stabilizované dřevo už prakticky nepracuje a - co se týká vzhledu - tak jsem už opravdu dost kamarádů truhlářů „přesvědčil“, že je na luku macasarský eben a pravda byla, že bylo použito právě stabilizované dřevo. Tomu, kdo chce mít opravdu těžký luk, nabízím variantu, kde je střed slepený 100% ze sklolaminátu (váha + 2000kg/m2).

Taky se občas setkávám s požadavkem na různé změny u středů luků - křížné lepení, lomené atd... V mém pojetí je luk především praktický funkční nástroj a tomu také podřizuji skladbu a design lepení. Jít cestou možného oslabení konstrukce v zájmu vzhledu, není moje cesta....

 

---

 

Co je Vakustab

 

Když se rozhodneme pořídit si luk tak zvažujeme nejprve od koho, následuje jaký model, poté délka/síla, materiál a samozřejmě design.
Někdo má rád technické moderní hig tech provedení druhou polovinu tvoří lidé s důrazem spíše na klasiku, tedy nějaké to dřevoB-). Dost výrobců žongluje s různými cizokrajnými dřevinami a čím exotičtější název tím lépe. Výhodu má kdo jezdí např. do Hamburku bo tam je asi největší sklad exotického dřeva v Evropě. Ok je to každého volba a to kácení pralesů jsou třeba jen nafouknutý kecy.....

Pokud neradi cestujete, nebo máte taky problém s dovozem dřeva z druhého konce světa je tu možnost o které jsem už psal a teď ji tu mám zdokumentovanou CESTU LUKU. Opravdu Vašeho, ke kterému můžete mít naprosto osobní vztah, protože ten strom rostl s Vámi a když se jeho čas naplnil zůstáváte stále spolu spojeni lukem.....

 

  

Jasně Vám už známá technologie vaku-stab. Pro připomenutí jedná se o proces kdy dojde k dokonalému prosycení dřeva epoxidem. Vzniká vlastně zcela nový materiál, který zachová krásu dřeva (vlastně ji ještě zvýrazní), významně se zvýší váha (až o 100% i víc záleží na druhu dřeva) a dojde k celkovému zpevnění struktury. Skvělé je, že se dá použít i naprosto bezcenné dřevo (to je i případ zde zdokumentovaného luku) kde je použita jabloň již ve stádiu měkké hniloby. Výsledek vidíte samy asi by jen málokdo oponoval, že to není oliva stejně jako v ramenech luku.

 

  

Takže než se vydáte do toho Hamburku tak prohledejte doma kůlnu,nebo hráň s dřívím na zimu jestli nenajdete náhodou nějaký řádně "kudrnatý",sukatý, nebo jinak zajímavý kus dřeva na Váš budoucí luk....

 

Hodně štěstí. Arni

 

  

 

  

  

   

  

---